Myslivost i rybářství

Proč mizí dropi z Moravy

Proč mizí z naší krajiny život, proč hrozí sucho, proč krokům všech těch ničitelů, kteří mají na svědomí neblahé změny, nejsme schopni zabránit?
Podobné myšlenky mě napadaly dnes (7.června 2020) poté, co jsem v televizi sledoval pořad NEDEJ SE plus, v němž se hovořilo o vymizení kdysi hojného drop velkého z polí Jižní Moravy.
Ale nejen o tomto nádherném ptáku, jenž býval kdysi ozdobou jihomoravské krajiny, se hovořilo. Zazněla tam také věta, cituji: "Nerad bych svým potomkům ukazoval pouze na obrázcích čejku chocholatou, zajíce polního, koroptve či bažanta, tedy ty ptáky a zvířata s nimiž se ještě nedávno bylo možno se v přírodě setkávat."
Ale vraťme se k dropovi. Jeden z protagonistů pořadu si posteskl, že sem tam se na Moravu přiletí tito ptáci podívat ze sousedního Rakouska, ale hned zase odletí.
Já se rakouským dropům nedivím, vykonají průzkumný let, ověří se, že v naší zemi ještě stále vládnou tupí ničitelé krajiny, kteří ve jménu zisku zdevastovali zem, úrodnou půdu proměnili na vyprahlou, tvrdou, nehostinnou planinu (pokud ji rovnou nezabetonovali), a vrátí se tam, kde lidé mají zcela jiný vztah k půdě i ke zvířatům. Další z protagonistů se zmínil o tom, že jezdí k rakouským sousedům, aby zjistil, proč se u nich vzácný pták udržel, žije a množí se. Ale už neřekl, co zjistil. Tak to povím já, protože jsem v Rakousku častým hostem. Rakušané hospodaří stále na menších polích, v krajině jsou remízky, lesíky, mokřiny. Nepěstují jen dvě plodiny, ale pestrost jejich polí svědčí o rozmanitosti plodin.
Kdežto u nás stále ubývá zemědělské půdy, a ta, co zbývá je zdevastovaná chemií, těžkou technikou a veskrze hrubým, necitlivým hospodařením.
Nedávno jsem jel kolem polí nedaleko Ostravy-Poruby. Kdysi se tu na orné půdě nejvyšší bonity pěstovalo zelí, okurky, cukrová řepa. Díval jsem se na probíhající skrývku ornice, protože KDOSI Z MOCNÝCH NA RADNICI (nebo kdekoli jinde) rozhodl, že tam budou další neforemné krabice podivných hal. O co méně zeleniny sklidíme doma, o to více ji budeme muset odněkud přivézt. Za kolik a v jaké kvalitě - toť otázka.
V naší rodině je myslivost dědičná, takže i já sám ji provozuji už šedesát let. Byl jsem a jsem svědkem mizení druhů fauny, ale i flóry. Vlastně jsem svědkem autodestrukční lidské činnosti. Dnes uvedu ještě jeden výsledek svého pozorování. Jestliže v šedesátých letech minulého století jsem lovil srnce ve váze 28 kilogramů, dnes se váha ulovené srnčí zvěře pohybuje od 13 do 15 kilogramů. Změny vidím i na kvalitě paroží, na výskytu nemocí. Přičítám to vlivu chemie používané v zemědělství. A ptám se: Jak působí chemie na lidský organizmus?
Ve všech sdělovacích médiích se dnes rozebírá otázka ztráty vody a nastupujícího sucha. Inu, narovnali jsem koryta řek a potoků, vykáceli, zdevastovali lesy, snížili a snižujeme plochu a kvalitu orné půdy. Dnes hodláme vrátit do krajiny roztroušenou zeleň, vrátit tokům meandry a lesům smíšené porosty. Teď!!! Když už je půl hodiny po dvanácté?
Rakouští dropi v tom mají jasno: V zemi bláznů pro ně není místo!

Štěpán Neuwirth

Milí kamarádi, už nevím, kolikrát jsem seděl na sedačce v místě, kde jsem nazval ten kout přírody PASEKA DUCHŮ. Naposledy to bylo včera. Vydržel jsem do 21.15, aniž bych se dočkal zvěře. Revírník si stěžuje, že mu tam srnci vytloukají borovičky, ale musí chodit zřejmě v noci, protože ani deset čekaných nebylo úspěšných. Jen dva zajíci a stará srna, ale ani to včera nepřišlo. Ale přece jen jsem něco zažil.. Útok páru krahujců na káni. Pak zleva a zprava protáhli dva jestřábi, sem tam proletěl hřivnáč. A to bylo vše! Zřejmě mě provází smůla a vede mě k rozhodnutí, abych tento krásný revír, v němž jsem prožil kus života, opustil a doma pak vzpomínal na lepší časy. Před čekanou jsem navštívil domek Jendy Ulmana, ale hovořil jsem pouze s jeho synem Pavlem a manželkou. Jeník na mě volal, ale Pavel mi naznačil, že by to setkání nebylo radostné. Takže jsem odjížděl do revíru s pocitem smutku, protože s Jeníkem jsem prožil krásné věci; na posezení pod rynglotou u něho na zahradě nelze zapomenout. Povídali jsme si, vzpomínali a těšili se na další setkání. Nu, čas běží a ne vždy sebou nese jen to hezké. Tož tak! 

P.S. Pár snímků snad neurazí. Je to i mimo jiné svědectví o našem lesnictví. Snad ani ten poslední, protože jsem se jaksi stal součástí tohoto místa. 

Váš Štěpán

Unikám před touto blbou dobou do přírody. Včera jsem byl na rybách, braly jako divé, vše jsem pouštěl, ale pak přišel velký kapr, tak budou řízky. Přišla mě navštívit ondatra, bez ostychu se začala tak na dva metry ode mne pást, pak nabrala plnou tlamičku a vydala se krmit mladé. Dokument velmi vzácný, díky možnostem současných mobilů.

Váš Štěpán

Milý čtenáři, vydej se spolu se mnou tam, kde je krásná příroda, a zapomeň alespoň na chvíli na vše špatné spojené s touto dobou.

Váš Štěpán

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

STUDENÝ MÁJ - V STODOLE RÁJ

Prokletý COVID-19! Ještě, že myslivci a rybáři mají možnost úniku do přírody, aby pookřáli a vykoupali duši někde na posedu, z něhož je vidět do krajiny.

Tak jsem i já opustil 8. května svůj domov a zamířil k Oderským vrchům. Je

tam jeden posed v lokalitě s kouzelným názvem Pláňavy. Když usedám na pohodlnou lavičku, smeknu klobouk, abych pozdravil matku Přírodu, ale v tento den také s úctou vzpomenul na ty, kdo přinesli naší vlasti svobodu. Byli to povětšinou mladí chlapci, Rusové, kteří zaplatili za naši budoucnost cenou nejvyšší. A je mi jedno, co zaznívá z Prahy, z úst těch, kdo nevědí - nebo spíše nechtějí vědět. Pro mne jsou póvl, něco jako plevel, který zabírá místo ušlechtilým, moudrým, lidským a - užitečným lidem.

Kochám se: vlevo vychází srnčí; slunce zapadá a citelně se ochlazuje. Tady čas nevnímám, pouze mé oči v nastávajícím soumraku vidí méně a méně. Venuše září, za zády přes koruny stromů začíná prosvítat měsíc.

Je krátce před jedenáctou, když vpravo zahlédnu pohyb. Dalekohled, výdech a - radost. Nevelká bachyňka a s ní pět selátek. Čiperky, radost pohledět. Doléhá ke mně chroupání kukuřičných zrn. Rodinka hoduje. Trošku se zavrtím a máma reaguje jako blesk: brouknutí a vše mizí v lese.

Prsty mi chladnou, cítím, že můj nos mrzne také; v květnu, měsíci máji, měsíci nadějí a krásy!

Když slézám z posedu a kráčím loukou k autu, stírám botami kapičky vody. Odkud se vzala v tom suchu? Snad měsíc skrápí zelenou peřinu, aby přes noc osvěžil krajinu trpící suchem. Těch pár set metrů k silnici, kde mám auto, je neuvěřitelně dlouhých. Už se těším, jak nastartuji a zapnu vytápění sedadla. Pojedu měsíční nocí domů a budu si říkat: Bylo to krásné, třebaže bez úlovku a s prochladlým tělem. Horký čaj a kapka slivovice vše napraví. Inu, říká se: Studený máj, v stodole ráj. Kéž by úroda přinesla zemědělcům radost a nám všem dostatek toho, co patří na náš stůl...

Láďovi jsem věnoval povídku: "Dveře na verandu" a zde ji najdete celou 

Ukázka knihy, která je věnovaná dětem. Nese název: Objevy malého chlapce. 

Více než 30 let jsem prožil svůj myslivecký život v Jeseníkách, v partě LOVCŮ Z POHÁRU. Z těch jsem zůstal na živu už pouze já. Byly to čtyři lovecké chaty, fotky tří posílám, ta čtvrtá (Artmanovská), bohužel, nějak v mém archivu schází. 

  • Chata Pohár a dvě fotky jejího interiéru
  • Chata na Sviním potoku (hájenka) byla LČR tak zanedbaná, že musela být zbouraná, takže po ní zůstala jako vzpomínka bývalá stodola, kterou upravili jako přístřešek pro turisty
  • Chata Josefinka a její interiér