Vzpomínky na FN

Stačí malá procházka, kdy člověk jde s otevřenýma očima a vdechuje vůně, které jsou z alchymie Země. Tak to vnímá moje známá lékařka, která se v přírodě zbavuje stresu svého povolání... ↓

Vítr

Červnový vítr má dnes napilno. Ochotně rozhoupává větve stromů lemujících cestu a nabízí kolemjdoucím jejich červené plody k ochutnání. Natáhnu ruku a pár třešní si utrhnu. Sladce se mi rozplynou na jazyku. Za třešňovou alejí zahlédnu obilný lán. Vítr v něm rozčesává zrající klasy klikatými pěšinkami, jako by někdo do pole psal svůj vzkaz. Než se pokusím rozluštit první písmeno, vítr změní směr a zvlní klasy do nových křivek svého tajemného rukopisu. A možná právě tak je míněn onen vzkaz. Nechat se každý den něčím překvapit, obdarovat. Nechtít si vše zařadit, pojmenovat, poznat a vyhodnotit. Nechat si prostor pro tajemství....

Splav

Voňavé letní ráno láká k procházce. Vyrážím směrem k lesu, ale po pár krocích v travnaté mezi musím změnit plán. Po nočním dešti je tráva mokrá a vlhkost rychle proniká do bot. Vydám se tedy po zpevněné cyklostezce a po pár set metrech také docházím k lesu. I zde však raději míjím lákavé odbočky na lesní pěšiny a pokračuji dál zpevněnou cestou. Ve vlhkém ránu se krásně dýchá a cesta mi rychle ubíhá. Klesám do údolí Ohrozimy-příležitostného potůčku, jehož koryto bývá v letních měsících často vyschlé. Po vydatných deštích uplynulého týdne již z dáli slyším klokot vody. Pohled na meandry vinoucí se vedle cesty je mi velkou odměnou za vynuceně asfaltovou vycházku. Na chvíli se potůček vzdálí od cesty, aby se v ostrém ohbí zatoulal hlouběji mezi stromy. Brzy se posílený o další vláhu bystrým tokem připojí k cestě zpět. Už ho opět vidím a nestačím žasnout nad jeho krásou. Dříve vyschlé koryto je nyní zkrášleno malým splavem. Seskočím z cesty do vlhkého jehličí, abych si ten prchavý úkaz zachytila v hledáčku fotoaparátu. Fotka se zdařila. Zasunu mobil zpět do kapsy a pokračuji dál. V duchu děkuji manželovi, který mě před časem přiměl ke koupi dotykového telefonu s dobrým fotoaparátem, mohu tak domů přinést tento pěkný kousek přírody a potěšit své spáče a třeba i někoho inspirovat k odpolední projížďce na kole. Přemýšlím, jak bych také já mohla být takovým fotoaparátem, přenášet krásu a druhé kolem sebe inspirovat....

Vůně obilí

Po celodenním dešti se projasnilo a teplý červnový večer je prosycen vůní tisícero květů z dosud neposečených luk. Vlahý vzduch láká k procházce. Nenechám se dlouho pobízet a vykročím ne vozovou cestu mezi poli. Vlevo se zelená vousatý ječmen, napravo pak baculaté klasy zrající pšenice. Teplo a vláha úrodě prospívá. Zrající klasy nádherně voní. Přivírám oči, cestu znám i poslepu, a vdechuji tu krásnou vůni, v níž cítím vlhkost hlíny i příslib budoucího chleba. Klasy svou vůní vypráví o svých kořenech i smyslu své existence.

Zarazí mě však zcela jiná vůně a donutí ihned otevřít oči. Směs silných parfémů mě upozorní, že zde nejsem sama. Blížím se k mladé dvojici, která svou přitažlivost zesílila silnou mužskou i ženskou vůní. Míjíme se s pozdravem, víc je nevyrušuji.

Znovu na mě dýchne vůně obilí a s ní přichází i myšlenka. Jakou "vůni" kolem sebe šířím já? Dokážu i beze slov poukazovat na své kořeny a na cíl své cesty?

Lidé často váhají s reakcí na moje články. Ale jak je možno vidět z následujícího textu, jsou plni zážitků a prožitků, které pak shrnou do hutného zhodnocení. 

Více si můžete přečíst

Na to nemohu nereagovat, téma dnes ještě aktuálnější, než kdy jindy, propírané ze všech stran, vynášené, pomlouvané, atraktivní pro použití v románech, filmech, nekonečných seriálech, tam nedůvěryhodnost až úsměvná, na to se koukat nedá...výrok Vašeho příbuzného MUDr. Vladimíra Neuwirtha je naprosto výstižný, titul z nikoho doktora neudělá, lidově řečeno - není doktor jako doktor, nejde jen o schopnosti a odbornost, ta by měla být snad samozřejmostí, ale etika a lidský přístup opomíjen, to se naučit nedá, někdo to v sobě prostě nemá, jsou v tom tak diametrální rozdíly, mám zkušenost blahou i neblahou, možná jako každý, u mně by to bylo na román, kdybych to uměla sepsat nebo nějak předat! 
Potkat se s tím správným dobrým lékařem je ŠTĚSTÍ, někdy to i trvá, někomu se to ani nemusí podařit za celý život, nemá možnost volby či ověření, velmi si této profese vážím, tak nelehká, odpovědná, vlastně nejodpovědnější, protože mnohdy jde o minuty, o život. Hodně dlouho nosím téma bílých plášťů v sobě, neměla bych k tomu co říct, možná bych tím i někomu pomohla, ale jak víme, zkušenosti jsou nepřenosné, tak to mám jenom pro sebe, prostě vím své... dík za vše... 

Čtenářka B.

Jak málo víme...

...o práci zdravotníků a jak zapomínáme, že jsou to také jen lidé, kteří ovšem převzali odpovědnost za naše zdraví a naše životy.
Dětská neurologie patří k medicínským oborům, které velmi zatěžují psychiku ošetřujícího personálu. Zdravotní sestry často po nástupu na kliniku odpracují několik směn a odcházejí. Ty, které se doslova své náročné profesi obětují, pak tvoří pevné jádro!
Vánoce jsou svátky porozumění a přiblížení lidských duší. Na klinice dětské neurologie jsou tradičně oslavovány všemi, kdo se v této době na její půdě nacházejí: lékaři, sestrami a ostatním personálem, maminkami s malými pacienty.
Uprostřed jídelny je slavnostně ozdobený stůl s pamlsky, ovocem a dárky. Lékaři hrají na kytaru vánoční koledy, kdo umí - zpívá.
V koutku sedí mladá maminka s půlročním dítětem. "Co je tomu malému?" ptám se přednostky kliniky. "Cévní mozková příhoda. Následkem toho děťátko nevidí..."
Pojednou celá oslava dostává příchuť neobyčejnosti. Prostupuje mnou soucit i - pocit bezmoci.
Matka houpe dítě, to k ní vztahuje ručičky a jemné prstíky se dotýkají matčina obličeje. Napadá mě, do jaké míry tento fyzický kontakt nahrazuje dítěti možnost vidět matčinu tvář?
Připadá mi, jako bych se díval na obraz trpící madony s dítětem.
Je to však zcela reálný obraz matky, která spolu s lékaři bojuje o osud svého dítěte.

"Co se děje s psychikou ženy, která se odhodlá k takovému činu?"


Může být touha přivést na svět dítě, potomka, který je svědectvím naší existence, tak silná, aby přemohla strach ze smrti?
Ženy jsou ve snaze otěhotnět a porodit dítě schopny přinášet velké oběti. S takovou touhou - v případě, že těhotenství a porod matku ohrožují - je i pro lékaře těžké bojovat.
Vidím ji stále před sebou: drobnou, černovlasou, s něžnou tváří a energickým čelem. Nikdy nezvýšila hlas, jen trošinku pevněji sevřela pěstičky, když mi říkala: "Já to dítě chci - a já ho budu mít, pane doktore!"
Výsledky diagnostických vyšetření, šetrně sdělovaná medicínská proti - nic nebylo platné. Z této ženy vyzařovalo nesmírné odhodlání, ale také smutek, jehož prameny spočívaly v lásce k muži, kterého si vybrala jako celoživotního partnera. A také v nesmírné odpovědnosti, kterou vůči manželovi pociťovala. Tušila snad, že jejich společná pouť nebude dlouhá?
Nesmírně milá, nesmírně bojovná, nesmírně odhodlaná.
Dítě! Za každou cenu dítě!
Náš souboj a její pokusy otěhotnět se protáhly na léta. Nakonec docílila svého. Samozřejmě, že jsme ji neopustili a v jejím boji s přírodou pomáhali ze všech sil. Když jsem - bylo to pozdě v noci - pozvedl jejího syna vysoko nad hlavu, aby dobře viděla krásu a dokonalost dítěte, usmála se na mě - jen tak malinko koutky drobných úst - a vyčerpaným hlasem, velice tiše, řekla: "Tak vidíte, pane doktore!"
Políbila dítě a slabě ho k sobě přitiskla. "Jen nás na chvíli nechejte o samotě," zaprosila.
Otec si z porodnice odvážel syna samotného. Matka svou touhu naplnit beze zbytku poslání ženy zaplatila cenou nejvyšší... 

Bestiální chování k dětem

V archivu fotografek fakultní nemocnice můžete nalézt otřesné záběry týraných dětí: o útlá zádíčka dítěte zhášela opilá matka cigarety... Další dítě žilo týdny a snad i měsíce ve vlastních výkalech v postýlce. Co dostávalo k jídlu, je otázka. Kosti nohou a rukou obaluje pouze kůže, žebra vystupují v otřesných obloucích na povrch. Čtyřletému chlapci přerazil otec lícní kosti a ruce násadou smetáku...

Naše děti se rodí do velmi tvrdé doby," vyslovuje lékař-pediatr svůj názor. "Lidská společnost se postupně zbavovala a zbavuje všech filozofických, náboženských a etických systémů. Na druhé straně nás stále se zdokonalující technické možnosti přivedly na pokraji dalšího vývoje. Nůžky mezi duševnem a konzumem se široce rozevřely a dále se rozevírají. Vstoupili jsme do období neuvěřitelných poznatků, například v genovém inženýrství, ale na druhé straně se prohlubuje mravní krize společnosti.

Největší riziko spočívá v tom, že technologie může ´doběhnout´ naši biologickou přirozenost. Osobně se bojím toho, že technika se lidstvu vymkne z rukou a způsobí náš zánik...

"Udělej vše, co je ve tvých silách, snad to k něčemu bude!"

 

   Vážení čtenáři, postupně oslovuji lékaře, které osobně znám a vím, že to jsou skuteční profesionálové - a to nejen z medicínského hlediska, ale rovněž z hlediska humánního, vysoce lidského.
   V této dnešní době se něco podstatného zvrhlo. Vrstva horních deseti tisíců se na zbytek národa dívá nejen s pohrdáním, ale - a to je šílené - nás vůbec nebere na vědomí! Tato garnitura "lidí" si zaslouží náš hněv a třeba i vzpouru ve formě tvrdého připomenutí, že nejsou nadlidé, ale také jen biologické tvary podléhající všem zákonům přírody, tedy i SMRTI!
    Až dojde k vyúčtování, a já věřím, že k němu jednou dojde, neuvěřme jejich prosbám o slitování, o milost. Naopak buďme nesmlouvaví, spravedlivě tvrdí a vraťme jim tu jejich bezohlednost v plné míře. Jsme to my, národ ve velké většině, kdo vytváří všechny hodnoty, veškeré bohatství, které je těmito kreaturami vysáváno bezohledně a beze zbytku.
    V názoru lékaře se hovoří o duševním strádání, což je důsledek jednání zbohatlíků, kteří nám vzali budoucnost. A věřte, že tito lidé byli, jsou a budou takoví, pokud jim dáme možnost dál pokračovat v jejich likvidačním procesu.
    Čtěte a važte. Hledejte osobnosti, kterým lze věřit. Ale pokud jim svěříte moc, mějte je stále pod kontrolou a tvrdě trestejte jejich selhání. Na odpouštění poklesků není prostor, jedná se o naše životy!

Názor si můžete přečíst 

Úvodní slovo ke dvěma glosám 

Vážený čtenáři, doufám, že i ve Vašem zájmu je kvalita našeho zdravotnictví, protože ZDRAVÍ bylo, je a bude vždy na prvním místě. Bez zdraví není radosti, pocitu štěstí a víry v budoucnost.Proto se začínám obracet na špičkové lékaře, kterým pokládám patřičné otázky. Postupně budu jejich reakce zveřejňovat. Dnes jsem se obrátil na dva pány primáře - jeden je z Opavska, druhý až z jihu Moravy. Jejich stručné odpovědi, jak vidí stav našeho zdravotnictví, si můžete přečíst za pár vteřin.

První reakce:

Vážený příteli, opravdu žijeme ve stále větším stresu, ale to je záměr těch mocných. Lépe se manipuluje s lidmi! A naše zdravotnictví? Stav se zákonitě zhoršuje i když jsme přesvědčování o opaku. Nejhorší je demoralizace, ztráta etiky a zodpovědnosti!


Druhá reakce:

Oslovuji lékaře a kladu jim jedinou otázku: "Jak hodnotíte stav našeho zdravotnictví?" Jeden odpověděl stručně, cituji: "Z padesáti procent je to politika, ze třiceti procent jsou to peníze a teprve zbývajících dvacet procent je věnováno ZDRAVÍ! Omlouvám se píší telefonem zavřeli přístup k mailům! Zdravím! JK

Vážení čtenáři, netuším, kolik z vás otevře tyto webové stránky a prohledá témata, která jsem zpracoval. Jestliže jsem se rozhodl, že obrátím svou pozornost k problematice zdravotnictví, pak mám k tomu zatraceně dobrý důvod.

A více se dozvíte v příloze